Adresář článků
Včera večer v 23:30 jsem se posadil na židli, dokončil revizi posledního návrhu a otevřel software pro přehrávání videa.
Pak jsem narazil na video.
Jeden profesor ze Stanfordu mi řekl, že nejlepšími lidmi příští dekády nebudou ti nejdisciplinovanější lidé, ale ti, kteří vědí, jak donutit svůj mozek vypnout se během poslední hodiny každého dne (od 23:00 do půlnoci).
Moje první reakce byla hlasitý smích.
Protože používám nejméně pravděpodobný způsob, jak vypnout počítač – přesně ve chvíli, kdy bych ho měl vypínat – a pustím si video, které mě naučí, jak ho vypnout.
To je prostě tak ironické.
Kdo je ten profesor ve videu?
Profesorem ve videu je Andrew Huberman, profesor neurobiologie na Lékařské fakultě Stanfordské univerzity.
Pokud jste někdy sledovali oblast zdraví a neurovědy , pravděpodobně jste se na něj už setkali.
Jeho podcast patří mezi nejstahovanější vědecké podcasty na světě a zabývá se tématy jako spánek, dopamin a pozornost. Desítky milionů lidí po celém světě sledují jeho podcast, aby si upravili své tělo.
A já, někdo, kdo celý den zírá na obrazovku a píše, jsem ho vlastně viděl mluvit o tom, jak vypnout počítač před půlnocí...
Ale po zhlédnutí mě to opravdu dojalo.
Protože jeho názory jsou opakem toho, co nás učili od dětství.
Všichni jsme byli rozmazleni „uctíváním sebekázně“.
Naše generace byla vychována v kultu sebekázně.
V Los Angeles je ve 4 hodiny ráno 90 % úspěšných lidí vzhůru brzy. Zatímco ostatní hrají, vy řešíte cvičné příklady. Tohle slýcháme už roky.
Takže vaše poslední hodina je finálním sprintem k dokončení práce, zhodnocení dnešních zisků a ztrát, šancí si „trochu odpočinout“ při procházení telefonu a pak si lehnout s hromadou nevyřešených myšlenek, zatímco váš mozek pokračuje ve svých schůzích v posteli.
Huberman řekl, že tato logika je chybná a nebezpečně chybná.
Řekl, že dlouhodobý stav úzkosti a strádání udrží mozek ve vysoce napjatém „uzamčeném stavu“ a neurotransmitery budou neustále nadměrně spotřebovávány, přičemž hladina kortizolu prudce stoupá.
Asi za tři roky může být tento systém přetížený a způsobovat problémy.
Není to třicet let, jsou to tři roky.
Když jsem o tom přemýšlel, opravdu mi přeběhl mráz po zádech.
Protože jsem posledních pár let byl ten typ člověka, jehož mysl je neustále na schůzce.
Přemýšlím o tématech při jídle, o rozvrhu při sprchování a o všem, co mám dělat zítra, než usnu.
Vždycky jsem si myslel, že tohle je o píli a silném provedení, ale teď o tom začínám pochybovat. Používám jen mozek jako perpetuum mobile.
Fyzikální zákony neumožňují perpetuum mobile, tak proč by to měl dovolit váš mozek?
Jak usnout během jedné vteřiny?

Takže tady je problém: nemůžete počítač vypnout jen stisknutím a podržením tlačítka napájení, jako byste to dělali u počítače. Kdyby ho někdo mohl kdykoli přestat používat, nemusel by se dívat na toto video.
Huberman tedy poskytl soubor specifických metod až do úrovně akcí, které jsem rozdělil do tří částí, z nichž každou můžu začít praktikovat dnes večer.
Začněme s tím prvním: metodou, jak usnout během jedné vteřiny.
Zavřete oči, pomalu otáčejte očními bulvami doleva, poté doprava, proti směru hodinových ručiček, poté po směru hodinových ručiček, nakonec zaostřte pohled na špičku nosu a poté dlouze vydechněte.
Zní to neuvěřitelně mysticky, že? Měl jsem stejný výraz, když jsem to poprvé viděl...
Ale za tím se skrývá docela tvrdý princip.
Když jsem se věnoval interaktivnímu designu, narazil jsem na znalosti týkající se snímání pohybu. Lidský mozek má systém zvaný propriocepce, který neustále shromažďuje signály na pozadí, jako například „kde se právě nachází mé tělo“ a „kam se dívají mé oči“. To je důležitý základ pro to, aby mozek zůstal bdělý.
Tato sada pohybů očí vytváří přesně nekonvenční signály očních pohybů. Navíc soustředění pohledu na špičku nosu tyto proprioceptivní vstupy náhle přeruší.
Když mozek nepřijímá signály o poloze těla a poté se přidá dlouhý výdech, nervový systém je nucen přepnout se do pohotovostního režimu.
Jednoduše řečeno, je to jako odpojit důležitý napájecí kabel od mozku, v němž na pozadí horečně běží programy.
Včera večer jsem to vlastně zkusila před spaním a při třetím otočení mi už začínaly padat víčka.
Samozřejmě to mohlo být i tím, že jsem byl moc ospalý. Můžete si to sami zkusit, každopádně je akce zdarma.
Pravidlo levého a pravého sloupce: převezměte úzkost zpět do svých rukou.
Druhým bodem je pravidlo levého a pravého sloupce.
Vezměte si kus papíru a nakreslete svislou čáru.
Do levého sloupce napište o věcech, které nemůžete ovlivnit.
Zda je celkové ekonomické prostředí dobré nebo špatné, co o vás říkají ostatní, zda klienti zruší zítra schůzky a zda se odvětví drasticky změní.
Do pravého sloupce napište, co můžete okamžitě ovlivnit.
Vypijte sklenici vody, několikrát se zhluboka nadechněte, jděte spát o půl hodiny dříve a zamkněte si telefon do šuplíku.
Pak přichází na řadu podstata tohoto pravidla: kdykoli se vaše vědomí zatoulá do levého sloupce, násilím přitáhněte svou pozornost zpět do pravého sloupce.
Zkusil jsem to jednou a výsledek byl docela vtipný.
Zjistil jsem, že sloupec po mé levici je plný písma, které plynule plyne, jako by ho psala božská ruka.
Po dlouhém úsilí pravý sloupec konečně obsahoval pouze pět slov.
Jít spát.
= =
Ale když se nad tím pečlivě zamyslíte, většina našich úzkostí pozdě v noci se ve skutečnosti točí kolem levého sloupce.
Buď se ještě nestaly, nebo je ani nemůžete ovlivnit, ale váš mozek si je pořád dokola přehrává, jako zaseknutá projektor.
Věci v pravém sloupci jsou tak triviální, že jsou k smíchu, tak triviální, že byste se styděli je nazývat činy.
Ale právě tyto drobnosti jsou cestou, jak postupně znovu získat pocit kontroly do svých rukou.
Opakem úzkosti není klid; je to stav, kdy znovu získáte kontrolu nad volantem.
Pocit zoufalství je stejný pro poražené i vítěze.
Třetí bod se netýká metod, ale spíše nejdojemnějšího citátu z Hubermanova videa.
Řekl, že pocit zoufalství, který pociťují poražení i vítězové, když čelí těžkostem, je stejný.
Přesně to samé.
Jaký je v tom rozdíl?
Poražení proměňují tyto špatné věci v sebetrest a pak používají pozdávání ponocování, pití a ležení k tomu, aby si ublížili, i když jsou už tak vyčerpaní.
Vítěz bude v hluboké jámě, kde umlčí hlas, který na něj útočí. I pouhé ticho a ponoření se do myšlenek, pokud si neublíží, je způsob, jakým postupně znovu získávají kontrolu nad svým mozkem.
Poslouchal jsem tu větu znovu a znovu.
Protože jsme příliš zvyklí zasadit si druhou ránu, když jsme na dně.
Už jen to, že si něco poškrábete, je dost zlé, ale pak se musíte ještě urážet tím, že se budete bičovat a trestat odvetnou celonoční probdělou, jen abyste druhý den v ještě horším stavu pokazili ještě víc věcí.
Pod hlubokou jámou byla další jáma uvnitř jámy, kterou sám vykopal.
Poslední hodina každého dne pro praktický nácvik standardních operačních postupů (SOP)
Upřímně řečeno, nevím, jak moc bude tento systém užitečný pro každého. Sám jsem ho teprve začal zkoušet a některé mé nápady ještě možná nejsou plně rozvinuté.
Navíc, upřímně řečeno, tato metoda má svá omezení.
Během prvních pár dnů zjistíte, že i když vám oči těkají kolem, vaše mysl je stále plná práce. Při psaní do postranních panelů se začnete cítit podrážděně. Když v deset večer vypnete telefon, cítíte se nesvůj a ruce vás svědí, abyste ho znovu vzali do ruky.
Všechno je normální.
Mozek není knoflík; je to sval, který je trénován po mnoho let a jeho uvolnění trvá nějakou dobu.
Pokud se vám to v prvních několika dnech nedaří, zkuste to ještě několikrát. Nevzdávejte to jen proto, že to nefunguje v prvních dvou dnech; to je skutečné vzdání se v polovině.
Nakonec jsem tuto metodu zkompiloval do standardního operačního postupu (SOP), který lze dodržovat.
- Stanovte si na každý den pevný „čas vypnutí“, nejlépe poslední hodinu před spaním, a v tuto dobu odložte veškerou práci.
- První věc, kterou musíte po vypnutí telefonu udělat, je zamknout ho do šuplíku; fyzická izolace je vždy spolehlivější než síla vůle.
- Nakreslete si na papír levý a pravý sloupec. Do levého sloupce napište věci, které nemůžete ovlivnit, a do pravého sloupce věci, které můžete okamžitě ovlivnit. Když se vaše vědomí zatoulá doleva, násilím ho přitáhněte zpět doprava.
- Poté, co si lehnete, si procvičte metodu jednoho vteřinového spánku: zavřete oči, jednou otočte oční bulvy doleva, doprava, proti směru hodinových ručiček a jednou po směru hodinových ručiček, podívejte se na špičku nosu a zhluboka se nadechněte.
- Pokud se stále cítíte skleslí, řekněte si: „Opravdu jsem se snažil/a, co jsem mohl/a, prosím, pomozte mi přečkat další hodinu.“
Napište na konec
Když jsem psal, najednou jsem si vzpomněl na jednu pasáž z Tao Te Chingu.
Kdo zná druhé, je moudrý; kdo zná sám sebe, je osvícený; kdo přemůže druhé, má sílu; kdo přemůže sám sebe, je mocný.
Lao-c' tuto záležitost jasně vysvětlil před více než dvěma tisíci lety.
Přemáhat druhé se počítá pouze jako mít sílu; schopnost vylézt z jámy ve vlastní mysli je skutečná síla.
Huberman měl také citát pro ty, kteří se chystali vzdát, a já ho zde chci nechat.
Řekl, že si můžete říct: „Opravdu jsem se snažil, co jsem mohl, prosím, pomozte mi přežít další hodinu.“
Jen jednu hodinu.
Poslední vrstvou Hubermanova argumentu je, že hloubka jámy, do které nyní spadnete, je často stejná jako výška, ve které můžete stát v budoucnu.
Pokaždé, když projdete těžkým obdobím, hromadíte zdroje pro budoucí průlom.
Včera večer v 11:30 jsem narazil na video, které mě naučilo, jak vypnout počítač co nejjednodušším způsobem: aniž bych ho skutečně vypnul.
Dnes večer chci tuto poslední hodinu vrátit sám sobě.
Zhasněte světla, protočte panenky a zhluboka se nadechněte.
I vy, divák, si to můžete vyzkoušet.
Doufám, že vám bude užitečný článek „Metoda, jak rychle usnout za 1 sekundu, rozlučte se s převalováním se z postele! Usnejte hluboko za 5 minut (s praktickými standardními operačními postupy)“, který sdílel Chen Weiliang na blogu ( https://www.chenweiliang.com/ ).
Neváhejte a sdílejte odkaz na tento článek: https://www.chenweiliang.com/cwl-34549.html
